Kulturní památky

Petrovický hřbitov se nachází v městské části Praha - Petrovice, v ulici Novopetrovická.

Hřbitov byl založen roku 1907. 

Každý rok zde probíhá pietní akt pokládání věnců.

Na někdejší hlavní ulici Edisonova, spojující Petrovice s Horními Měcholupy, stojí kamenný pomník původně postavený k uctění památky vojáků - petrovických občanů, padlých v 1. světové válce.

Na pylonu, stojícím uprostřed, se nachází reliéf chlapce se smuteční girlandou a nad ním nápis ČEST PADLÝM. V levé části památníku jsou vsazeny vedle sebe dvě obdélníkové bronzové desky.

Po 1. světové válce se členové většiny petrovických spolků a organizací angažovali v aktivitách k získání finančních prostředků na zbudování pomníku padlým. Postavení pomníku navrhla obci v roce 1922 Místní jednota legionářů v Petrovicích. Finanční prostředky se však nevybíraly jen na pomník padlým, ale i na pomoc jejich pozůstalým.

Petrovický kronikář Václav Janoušek vcelku podrobně zaznamenal okolnosti i průběh výstavby pomníku padlým v Petrovicích. Tak se z kroniky můžeme dovědět, že …. „16. července 1922 se sešlo komité pro zbudování dotčeného pomníku, aby provedlo k žádosti výborové schůze jednoty místních legionářů to, o čem již dlouho se přemýšlelo, totiž stavbu pomníku.“  Byly také vykonány volby výboru, který byl tvořen výhradně legionáři. Předsedou byl zvolen Antonín Kutina, místopředsedou Antonín Zika a jednatelem právě petrovický kronikář Václav Janoušek. Členy výboru byli ještě zvoleni Václav Rathous, Josef Pyšna, Adolf Žemla a Josef Kutina. Schůzí výboru se účastnili také zástupci obecního zastupitelstva (starosta Josef Holý, František Šváb, Jindřich Kraus a Karel Aron) a revizoři účtů (Ludvík Kolben a A. Hanke), ti již legionáři nebyli a jejich funkce při jednáních výboru byla ryze odborná.

Slavnostní odhalení se konalo 27. srpna 1922. Popis slavnosti a pamětní listina o zřízení byly v uzavřené láhvi dodatečně zazděny do základu pomníku pro „věčné časy“. V předvečer odhalení pomníku pak …..sehrál „Sokol“ v sokolovně Krausovy „Kostnické plameny“ za režie pana V. Janouška, byla uspořádána slavnostní akademie s recitacemi a sestaveny historické živé obrazy. Druhý den za účasti dosud v Petrovicích nebývalé, odevzdán byl pomník veřejnosti. Celý průběh slavnosti i pamětní listina zazděna je v neprodyšně uzavřené lahvi v základu pomníku pro věčné časy.“

Oběti válečných let 1914 – 1918

Levá deska nese nadpis Oběti válečných let 1914 - 1918. Obsahuje jména s daty narození. Data ani místa úmrtí a posledního odpočinku nejsou většinou známa:
Černovský Josef 1892 
Chaloupka Bedřich 1881 
Chaloupka František 1881 
Chadim Ota  1889 
Náhlík Josef  1892 
Petříček Jaroslav 1875 
Průcha Jan  1874 
Rokos Václav  1891 
Růžička František 1877  
Sitta Josef  1884 
Smolík Josef  1872 
Srp František  1892 
Šafra Karel  1895 
Žebro Jar  1895 

Při 10. výročí republiky v roce 1928 byl do památníku uložen Pamětní list a schránka s prstí, dovezená z francouzských bojišť u Werdunu, Weuzeeressu, Arasu a Teronu. Přivezli ji zástupci Čs. obce legionářské generálové Šidlík a Matička a br. Mareš, pro památník ji získal legionář Josef Pyšna.

Pamětní list

Podepsané korporace a zástupci obce Petrovice a Horní Měcholupy, v hluboce procítěné oddanosti a věrnosti k naší drahé republice, dnes, t.j. 28. října r. 1928, u příležitosti 10.letého trvání naší republiky,  navštívili jsme památník padlých našich vojínů spoluobčanů a do tohoto kamenného památníku jsme uložili prsť z bojiště francouzského, prosáklou krví československých legionářů v bitvách u Werdunu – Weuzeeressu – Arasu a Teronu, kterouž za letošního zájezdu do Francie přivezli zástupci čs. obce legionářské  generálové Šidlík – Matička a bratr Mareš, kterážto hlína byla od těchto prostřednictvím legionáře Josefa Pyšny pro zdejší památník získána a  ku poctě našich drahých padlých při oslavě 10. letého výročí republiky na trvalou paměť do mohyly zazděna.
Podepsané korporace provolávají k dalšímu trvání Republiky československé mnoho zdaru.

František  Šváb – starosta obce
Antonín Kutina a Josef Pyšna  za Jednotu legionářů
Josef Srbecký  za  dělnický spolek Pokrok
Čeněk Jukl za sbor dobrovolných hasičů
J.Bureš za sportovní klub Petrovice
Josef Holý – kronikář obce
Jaroslav Rendl za tělovýchovnou jednotu Sokol
Karpíšek za organizace československých národních sociálů

Zahynuvší  v letech 1939 – 1945

Druhá deska na pomníku nese jména zahynuvších ve 2. světové válce:

Klinger Josef  * 1898 - † 22. 9. 1942 konc. tábor Malý Trostinec 44 let 
Klinger  Karel  * 1929 - † 22. 9. 1942 konc. tábor Malý Trostinec 13 let
Klingerová Anna * 1939 - † 22. 9. 1942 konc. tábor Malý Trostinec 3 roky
Klingerová Eva * 1931 - † 22. 9. 1942 konc. tábor Malý Trostinec 11 let 
Klingerová, rozená Krausová  Valérie * 1897 - † 22. 9. 1942 konc. tábor Malý Trostinec, 45 let 
Kraus Bedřich * 1901 - † 19. 10. 1942 konc. tábor Osvětim 41 let
Kraus Jindřich * 1866 - † 22. 10. 1942 konc. tábor Treblinka 76 let

Klingerovi a Krausovi byli spřízněné židovské rodiny. Valérie Krausová si vzala za manžela Josefa Klingera. Obě rodiny se díky tomuto sňatku před válkou podílely na provozu petrovického pivovaru. Díky svému původu se dostali Klingerovi i Krausovi na fašistický seznam,  podle něhož měli být do konce roku 1942 vyhlazeni židé a později i staří lidé. První se do terezínského ghetta dostala Emílie Krausová – již 8. září 1942. Do vyhlazovacího tábora se naštěstí nedostala a 5. května 1945 byla mezi osvobozenými vězni. Dne 11. září 1942 spolu s dalším asi tisícem lidí židovského původu nahnali do Veletržního paláce na holešovickém výstavišti a ráno pak do vlaku do Bohušovic i celou rodinu Josefa Klingera. Z Bohušovic do Terezína pak pod německými samopaly došli pěšky 12. září 1942. Za deset dní 22. září byla opět celá rodina zařazena do transportu  na východ. Do Malého Trostince Klingerovi dorazili ještě týž den. Po příjezdu do vyhlazovacího tábora, ležícího u Minsku - v místech, které budete jen těžko hledat na mapě, nahnali všechny nové vězně pod sprchy.  Ze sprch však místo vody unikal plyn. A tak ještě v ten samý den odjezdu z Terezína celá rodina zemřela, včetně tříleté Aničky.
Otec Emílie Krausové Leo se do Terezína dostal až v lednu 1945. Transport se mu vyhýbal tak dlouho díky tomu, že žil ve smíšeném manželství s křesťankou. Poměrně krátký pobyt v lágru přežil a do Petrovic se vrátil společně se svou dcerou 5. května 1945. Takové štěstí ovšem neměl jeho bratr Bedřich, se kterým se jeho, rovněž křesťanská manželka, rozvedla, a tak v Terezíně čekal na svůj další osud již od 9. dubna 1943. Ten se naplnil 18. prosince téhož roku, kdy byl Bedřich Kraus zařazen s dalšími 2500 vězni do transportu do Osvětimi. Zahynul v týž den, rovněž bezprostředně po příjezdu do tábora. Stejný osud potkal rok před tím i otce Lea a Bedřicha, Jindřicha Krause. Do transportu byl v Terezíně zařazen spolu s dalšími 2017 vězni 22. prosince 1942. Datum úmrtí v dokladech se rovněž s datem transportu shoduje.

Zdeněk Náhlík (* 1924 - † 30. dubna 1945, 21 let). Jeden z petrovických, kteří byli povoláni a totálně nasazeni. Zdeněk Náhlík  již ve svých 19 letech musel pracovat v Dolních Rakousích, poblíž Salzburgu, jako topič na dráze.

Antonín Volše  (* 1915), zahynul  rovněž na nucených pracech v lágru v Německu.

František  Harza (* 1899) byl v rámci totálního nasazení služebně přidělen jako železničář v Dolních Rakousích.

V kronice se můžeme dočíst, že deska obětem 2. světové války byla na pomníku péčí místní Osvětové rady odhalena 28. října 1947. Na pomníku chybí jméno dalšího z petrovických občanů, pana Karla Vojtěchovského, o jehož smrti je v kronice záznam (byl zatčen za ilegální činnost a zemřel roku 1943 v německém vězení na tuberkulózu). Jeho jméno je totiž již uvedeno jako první mezi oběťmi na hornoměcholupském pomníku, bydlel tedy zřejmě v té části Petrovic, která byla na počátku války přičleněna k Horním Měcholupům.

Dostavba pomníku

V roce 1970 byla k pomníku přistavěna křídla z lomového kamene a vsazeny do něho nové sjednocené desky se jmény padlých a umučených. Původní deska byla přestěhována na hřbitov. Poslední úpravy se v okolí  pomníku prováděly při stavbě technické dovybavenosti městské části Praha - Petrovice v polovině devadesátých let minulého století. Každoročně u příležitosti oslav vzniku republiky  probíhá u pomníku  pietní akt,  stejně tak jako na hřbitově, kde jsou instalovány původní desky se stejnými jmény.

-----

Převzato z článku: www.historickykaleidoskop.cz/3-2007/pamatnik-obetem-svetovych-valek-v-praze-petrovicich.html

V mnohem lepším stavu jsou budovy bývalého pivovaru, který rovněž náležel k zámku. Na jeho vzhledu je vidět, že dnes má jiného majitele.  Petrovický pivovar patřil mezi větší pivovary. Před první světovou válkou vyráběl 10-19 tis hektolitrů piva za rok. Z hospodářského poklesu po válce se už zdejší pivovar nikdy nevzpamatoval, vyráběl jen asi polovinu původní produkce a velkou hospodářskou krizi už nepřežil – výroba byla ukončena v roce 1932.

------

Článek převzat z www.prahaneznama.cz/praha-10/petrovice

,

Dne 6.10.2017 se za účasti starostky MČ Praha - Petrovice a pracovníků ÚMČ Praha 15 uskutečnilo místní šetření v petrovickém zámku.

Fotografie naleznete zde: http://petrovice.pracujemenatom.cz/fotogalerie/2781-petrovicky-zamek


Videa

Reportéři ČT, 10.9.2012: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/2124528012400...
Reportéři ČT, 25.5.2015: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/215452801240020/
Reportéři ČT, 19.6.2017: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/217452801240020/


Článek

V jižní části Petrovic najdeme velký pravoúhlý vrchnostenský dvůr s hospodářskými budovami a barokním zámkem (ovšem s čp.1:), který byl postaven na místě původní tvrze. Je málo míst na území Prahy, kde by majetnické poměry byly tak spletité jako v Petrovicích, což dokládá koneckonců i dnešní vzhled a osud zámku.

Proto zmíním opět jen slavný rok 1352, kdy se v písemných pramenech s Petrovicemi poprvé setkáváme a kdy je až do konce 14. století vlastnili pražští měšťané Klementerové. Tvrz je sice písemně doložena až v roce 1489, ale byla postavená už asi ve 13.století.

Šťastné období nastalo na začátku 18. století, když nový majitel Petrovic František Paceli z Adlersheimu nechal středověkou tvrz ve dvoře přestavět na jednopatrový barokní zámek obdélníkového půdorysu se středním rizalitem, členěným v patře polosloupy s ukončeným štítem. Stavba byla obklopena hospodářskými budovami a byla většinou obývána správcem statku, nikoliv jeho majitelem.

Slavným obyvatelem zámku byl v 19. století francouzský chemik Nicolas Bellot, spoluzakladatel firmy Sellier-Bellot, která na Žižkově vlastnila továrnu na výrobu nábojových kapslí v místech, kde se dodnes říká na kapslovně.

Po nástupu komunistů k moci se stal hospodářský dvůr společně se zámkem součástí státního statku, což ale nebyla ještě jeho největší smůla, protože byl stále funkční. Katastrofa nastala až při restitučním řízení.

Poslední majitel zámku Roman Danner totiž neměl vlastní děti, ale bohužel celkem šest sourozenců. Takže po roce 1989 požádalo o navrácení zámku několik osob z různých větví rodiny bývalého vlastníka. Nejdříve rozhodnutím městského soudu v Praze dostala v roce 2001 zámek jeho neteř a okamžitě začala připravovat neodkladné opravy. Dostala i grant od magistrátu v částce přes dva miliony Kč na opravu střechy, ale týden před plánovanou opravou ústavní soud rozsudek městského soudu zrušil. Zámek pak dalším rozhodnutím soudu získala pro změnu praneteř bývalého vlastníka, která ale zámek ani pozemky neudržuje a nechala vše totálně zchátrat.

V letech 1927–1929 nechal bratr majitele zámku a majitel občanské záložny ve Vršovicích Zdeněk Danner zámek na svůj náklad zrekonstruovat a zřídit terasu před jeho západním průčelím.

Co je ale nejhorší, současný vlastník nechce zámek ani prodat, takže se zdá, že je jeho osud bohužel zpečetěn. Když jsem u zámku byl, byla u středového rizalitu hlavní fasády propadlá střecha a dovnitř zatékalo, takže se budova už asi nebude moct zachránit. I když se tomu dneska dá těžko věřit, nešťastný zámek, který nás spíš vyděsí, je chráněná barokní památka.

------

Článek převzat z www.prahaneznama.cz/praha-10/petrovice

 

 

 

, ,

Z dějin nejstarší historické památky v Petrovicích

Kostel sv. Jakuba Staršího je bezesporu nejstarší dochovanou stavební památkou v Petrovicích. První písemné zprávy o farnosti u zdejšího kostela pocházejí z doby vlády Karla IV. Jedna z nich se nachází v Registru papežských desátků, kde jsou uvedeny farní vesnice, jež tento poplatek odvedly. Týká se nejspíše roku 1352. Druhá zpráva je zanesena v tzv. Konfirmačních knihách, do nichž se zaznamenávaly změny v obsazení církevních úřadů. Ke dni 5.února 1355 zde bylo zapsáno, že “duchovní Volfard byl potvrzen na faru v Petrovicích, uprázdněnou smrtí faráře Matyáše, za přítomnosti Mikuláše Klementera, měšťana Většího Města pražského.” Z tohoto stručného sdělení vyplývá, že Petrovice byly farní obcí a že zde již musel existovat kostel. Nedochovaly se však žádné písemné prameny obsahující svědectví o tom, kdo ho nechal postavit a ve které době se tak stalo.

Původní středověká stavba

Stavební průzkum prokázal, že petrovický kostelík vznikl pravděpodobně už ve druhé polovině 13.století. Jedná se o raněgotickou stavbu, která ještě nese stopy románského slohu. Původní jednoduchá budova obdélníkového půdorysu není ničím členěná zvenčí ani uvnitř. Kostelní loď navazuje bezprostředně na presbyterium (kněžiště, t.j. prostor kolem hlavního oltáře určený pro kněze) a rozhraní mezi nimi není naznačeno ani jinde se obvykle vyskytujícím triumfálním obloukem. Jednolitý je také plochý strop sálu. Světlo původně pronikalo dovnitř pouze vchodem z jižní strany, dnes již dávno zazděným, a jediným menším oknem umístěným uprostřed čelní stěny kněžiště (tzv. závěru). Zachována je z něj pouze horní klenutá část ostění. Toto okno, které se svým tvarem ještě hlásí do románské doby, bylo patrně jedním z mála architektonických prvků, jež prostou stavbu zpočátku zdobily. Teprve později, nejspíše počátkem 15.století, nechala tehdejší petrovická vrchnost provést malířskou výzdobu interiéru. Ve druhé polovině 15.století byl vchod ve tvaru lomeného oblouku opatřen umělecky zdobeným portálem v pozdněgotickém slohu. Jednoduchou výzdobu kostela doplňovalo sanktuarium (schránka na hostie), vyhloubené ve zdi vpravo od oltáře a zdobené raněgotickým ostěním ve tvaru dvojice trojlaločných obloučků.

O středověké farnosti u kostela sv. Jakuba toho příliš nevíme. Dokázat můžeme jen to, že existovala už ve 14.století a zřejmě nebyla příliš velká, snad k ní náležely jen Petrovice.

Barokní úprava

Po roce 1712 nechal tehdejší majitel Petrovic František Paceli z Adlersheimu vystavět ve vrchnostenském dvoře na místě původní středověké tvrze barokní zámeček. Je nanejvýše pravděpodobné, že právě v souvislosti s tímto významným stavebním počinem došlo ve druhé čtvrtině 18.století k rekonstrukci a dostavbě zřejmě již chátrajícího kostelíku sv. Jakuba, který se nacházel v bezprostřední blízkosti nového panského sídla. K jeho jediné ničím nečleněné budově byla v ose kostelní lodi přistavěna sakristie na východní straně (se stropem sklenutým do kříže) a hranolová věž se zkosenými nárožími a cibulovou bání na straně západní. V ní byla roku 1776 zřízena zvonice. Pod touto věží se nyní do kostela vcházelo – starší vchod v jižní stěně byl včetně portálu zazděn. Vnější zdi byly podle tehdejšího zvyku omítnuty. V důsledku těchto stavebních úprav získal kostel sv. Jakuba barokní vzhled.

Novou podobu dostal také interiér. Světlo nyní proudilo dovnitř čtyřmi většími tzv. kasulovými okny (svým tvarem připomínají kasuli, t.j. církevní roucho). Vnitřní stěny byly pokryty silnou vrstvou omítky, která zakryla středověké malby. Ve zdi za oltářem byla vyhloubena mělká nika (výklenek) a v ní umístěn na plátně malovaný obraz sv. Jakuba. Nejspíše při této přestavbě vznikla v západní části sálu kruchta (hudební kůr, t.j. vyvýšená tribuna v úrovni patra určená pro varhany, zpěváky a hudebníky).

Malý hřbitov, který se kolem kostela rozkládal nejspíše od samého počátku, byl nejpozději v této době obehnán zdí, na které byly instalovány čtyři kamenné sochy světců. Dvě z nich jsou umístěny na pilířích, jež rámují vchod na hřbitov, vlevo je sv. Jakub Starší, vpravo sv. Juda Tadeáš. Třetí, značně poškozená a dosud nerestaurovaná socha se nalézá o kousek dál vpravo. Není známo, koho představuje. Čtvrtá barokní plastika již neexistuje. Na hřbitově u kostela se pohřbívalo až do roku 1930, než byl vybudován nový obecní hřbitov za vsí.

Tak jako všude v okolních kostelech začalo se i u sv. Jakuba sloužit v husitských dobách podobojí. Roku 1624 však musel kališnický farář z rozkazu císaře Ferdinanda II. zdejší farnost opustit a obec připadla pod duchovní správu čestlické fary. To však situaci neřešilo. V pobělohorské době byl katolických duchovních nedostatek, a tak ani Čestlice neměly vlastního faráře. Dlouhá léta sem přicházeli sloužit nedělní a sváteční bohoslužby jezuité z koleje na Starém Městě pražském. Teprve roku 1678 zde znovu ustavili faráře a přiřkli farnosti pole a desátky na jeho živobytí. Sv. Jakub se stal filiálním kostelem farního kostela sv. Prokopa v Čestlicích, odkud přicházeli duchovní po několik století konat mše i do Petrovic.

Regotizace

Ke druhé zásadní přestavbě kostela sv. Jakuba došlo v roce 1910. Byla provedena péčí hraběcího páru Arnošta Emanuela Silva Taroucy a jeho choti Marie Antonie Gabriely, která o dva roky dříve přikoupila k rozsáhlejšímu průhonickému panství, jež bylo už delší dobu jejich majetkem, ještě petrovický stateček. Záměrem této rekonstrukce bylo dát kostelu opět gotickou podobu. Toto rozhodnutí bylo pravděpodobně učiněno pod vlivem doznívajícího purismu, architektonického směru, jenž usiloval o to, aby renovované stavební památky byly slohově čisté. To znamená, že měly nést rysy pouze jediného slohu, valnou většinou toho, v němž byly původně postaveny. V případě petrovického kostela šlo samozřejmě o sloh gotický. Typicky barokní cibulovou báň zakončující věž nahradil štíhlý čtyřboký jehlan. Byly strženy vnější omítky a opraveno původní obložení zdí lomovým kamenem. Věž zůstala omítnutá. Při těchto pracích byl na jižní straně kostela objeven zazděný gotický portál a poté upraven jako součást fasády. Stržení vnitřní omítky přineslo odhalení středověké malířské výzdoby. Nástěnné malby byly částečně zrestaurovány, k jejich generální rekonstrukci došlo roku 1980. Barokní nástropní fresku nahradil dřevěný tabulový strop. Podobně byla zadaptována i kruchta.

Svědectví o dávných časech

Středověké malby se nedochovaly v celém rozsahu. Nejcennější malba se nachází na jižní stěně (vpravo, stojíme-li čelem k oltáři).

Výjev Panna Marie Ochranitelka se světci a donátory je výjimečný i tematicky. Jde o tzv. votivní obraz, to znamená darovaný kostelu na základě určitého příslibu (např. uzdravení, vyváznutí z nebezpečí apod.), na němž je zobrazen sám donátor (osoba, která obraz nechala zhotovit a darovala jej církvi). V našem případě se jedná o Johánka Kbelského, pána na Petrovicích v letech 1399-1415. Štít s erbem se zkříženými trojhrotými vidlemi v černo-stříbrném provedení za jeho postavou patřil pravděpodobně rodu Kbelských. Donátor klečí vlevo u nohou Panny Marie. Vpravo je zobrazena jeho žena Anna, rozená Klementerová, jež mu přinesla ves věnem. Štít s erbem Klementerů je téměř neznatelný. Dvě postavičky umístěné mezi manžely jsou jejich děti, dcera Kateřina a syn Janek. Jak je charakteristické pro gotický votivní obraz, donátorova rodina je proti světcům mnohem menší. Na výjevu vyniká Panna Marie s Ježíškem a dvěma světci. Jejich postavy jsou dnes už jen torzem, výjev však zřejmě pokračoval dozadu k původnímu vchodu. Zobrazení Johánka a Anny Kbelských z počátku 15.století je vedle písemných pramenů pozoruhodným svědectvím o nejstarších známých držitelích Petrovic.

Uprostřed severní stěny vynikají tři pásy s figurálními výjevy, které zpodobňují legendu o životě a smrti světice, zasazené do ornamentálního rámce. Zdá se, že nástěnné obrazy měly kompozičně oddělit presbyterium od kostelní lodi. Ve srovnání s votivním obrazem na protější stěně je však Stínání světice nedokonalé, snad proto, že bylo dílem jiného nebo ještě nepříliš zkušeného malíře. Tato malba, za staletí mnohem více poškozená,

byla po odhalení nezřetelná, proto se až do jejího zrestaurování soudilo, že se jedná o výjev klanění tří králů. Rovněž tento výjev pokračoval dozadu. Mezi oknem a průčelní stěnou je znatelný fragment iluzívního oltáře – v trojúhelníkovém štítu tzv. vimperku s věžičkami (fiálami) je umístěna postava bolestného Ježíše Krista. Směrem dozadu byl znázorněn sv. Kryštof s Ježíškem (dnes dělí obě malby okno).

Kostel je zařízen velmi jednoduše. Na oltářní menze stojí nevelký oltář, o jehož původu není nic známo. Nápis Obnoveno 1887 tužkou na zadní stěně svědčí o tom, že se jedná o starší práci. Za oltářem, uprostřed čelní stěny je umístěn barokní obraz apoštola Jakuba Staršího, jemuž je petrovický kostel zasvěcen. Výzdobu kostela tvoří dále dřevěná plastika Ukřižovaného Krista pocházející z počátku 18.století se zlacenou rouškou v životní velikosti a čtyři obrazy evangelistů z konce 17.století. Podle pro ně charakteristických atributů můžeme určit, že vlevo se nachází Marek s okřídleným lvem (vpředu) a Lukáš s obětním dobytčetem (vzadu), vpravo Matouš s andělem (vpředu) a Jan s orlem (vzadu). Jednoduché dubové lavice pocházejí z roku 1910.

Obnovení farnosti

14.ledna 1996 se kostel sv. Jakuba dočkal obnovení katolické farnosti. Slavnostní mši sloužil kardinál a pražský arcibiskup Miloslav Vlk. Prvofarářem se stal polský duchovní P. Romuald Brudnowski. V současné době pečuje o farní obec, kterou tvoří především obyvatelé Petrovic a Horních Měcholup, RNDr. et Mgr. P. Miloš František Převrátil.

-----
Článek převzat z Petrovické revue – autorka doc. PhDr. Dana Picková, CSc.